UKÁZKA:DVA OSUDY DVĚ LÁSKY

Nepospíchal. Vychutnával si okamžiky místa, kde už najednou nebyl cizí, kde nebyl na návštěvě, byl doma. Na schodech pocítil známou chladivou vůni panelu, pohlcující svým prázdným prostorem vesmíru rušivost okolních obydlených bytových planetek. Prolétal jí, jakoby dosud v této galaxii nebyl. Užíval si každého krůčku, jenž byl malým krokem pro lidstvo, ale velkým skokem pro něj. Letěl si osídlit vlastní planetku, zabodnout vlajku Marsu hned vedle té Venušiny.

„Hustone, jsem na místě!" Oněměl krásou, kterou znal nazpaměť. Přivoněl nasál život do nozder.

,,Miláčku, jsem DOMA!" zabodl vlajku a čekal na fanfáry. A také se dočkal. Co nevidět začaly po bytě vyťukávat tenké ženské nožky kvapík. Jako polovina magnetu se poslušně nechaly přitahovat k druhé polovině železnému králi a dočista při tom zapomněly na to, že unášejí i Venuši.„Vítám tě, miláčku." zdravili se bohové. Stačil jediný pohled, aby všem bylo jasné, že jen oni umějí dělat zázraky.

„Od teďka jen my dva. Napořád."„Napořád," papouškoval záznamník značky Eduard vzkaz, který jeho bohyně namluvila do jejich společné milostné linky s 2procentním signálem. Jen tam a nazpátek, jen k němu a k ní, a zbytek je jen sluchoprázdnem. Svět pro dva stojící na pilířích z cukru, který se nerozpustí. Pod takovým nebem nezaprší. Jen slzy rozchodu mají tu moc zániku. Zatím však ani památka po mráčku. Vždyť bohové drží své počasí pevně v rukou. „Brácha slíbil, že se na nás přijde kouknout." „Hmmm, tak to bysme tě tu měli co nejrychleji zabydlet. Aby viděl, jak báječně si žiješ," zanechala v okamžení objímání a popadla první kufr, co měla po ruce.

„Teď? Nepočká to do zítřka?"„Co můžeš udělat hned..." ozývalo se z druhého pokoje. „Ach jo, a co třeba taková malá, malilinkatá pauzička?" naprázdno nahmatal mezi prsty droboučkou mezírku vzduchu, aby bylo dívce jasnější, o jak maličkou chviličku se jedná. Nezabralo to.

„Jaká pauzička? Vždyť jsme ještě ani nezačali, a ty bys už chtěl odpočívat. Ty seš lenoch! Vidím, že si tě budu muset pořádně vycvičit. Však ty si brzo vzpomeneš na maminku. Chnn, pauzička... ten by mě dostal," smála se pro sebe.„Jenže já vybalování nesnáším. Aspoň skleničku na posilněnou," zkoušel štěstí.

„Ne!" odporovala Kateřina. Byl to ale milý odpor. Takový ten zamilovaný na začátku vztahu, kde i výhrůžka hraje konejšivým tónem. Odpor, kdy ještě není ruka v rukávě a obezřetně vybíráte každé slovíčko. Vhodíte jej ladně, svižně do bitvy jako jojo na provázku, s nímž jde vždycky škubnout a vytrhnout nevhodný výraz z pranice ven...